Víkend(y)
Každý miluje víkendy! A kdo říká že ne, tak o tom ještě jenom neví.
Pořád teď o víkendech něco dělám, no hrůůza. Minulý byl v podstatě celý prosrazovaný a prooslavovaný. A bylo to sakra fajn :) Tenhle jsme si hráli na kempaře a jeli stanovat na Karlštejn. A to bylo fajn ještě víc. Nikdy jsem takhle pod stan nejezdila a už vůbec ne s kamarády a tak. No prostě super, co dodat? Z tohoto víkendu je spousta fotek, možná někdy nějaký ukážu. A příští víkend je v neděli letní raketa sraz, takže se mám na co těšit.
Minulý týden se mi nespalo moc dobře. Pořád mě honily hloupé a ošklivé sny, padaly mi v nich zuby a nakonec se vždycky ukázalo, že jsou mléčný, což byla hrozná blbost, protože ty už samozřejmě nemám, že. A spousta jiných divných a děsivých věcí, který už si pořádně nepamatuju. Ale tohle se tam prostě nějak opakovalo. Fujky.
A už chci hrozně moc na dovolenou. K móři. Druhá polovina září. Och. Už skoro odpočítávám.
Taky jsem celý týden bez spolubydlící. Bude super, až příjdu z práce a klidně si rozsvítím a budu beztrastně dělat rámus. Nádhera.
Asi jsem trochu nepochopila kultovní horor Evil Dead neboli Smrtelné zlo od Sama Raimiho. Je mi jasné, že na tehdejší dobu (1981) to musel bejt neuvěřitelnej trhák, ale nějak mě to dneska prostě nebralo. matějčík dokonce prohlásil, že to byla docela sračka, hehe. Tak jsme pak koukali na Silent Hill a bylo to lepší. Brrrrrrrrrr.
Joa v kině jsme byli. Na Up neboli Vzhůru do oblak a bylo to hrozně pěkný. Roztomilý. Miloučký. Ach :) A pak jsme si střihli 15 minut z Avatara ve 3D a vypadá to dost drsně. Kino bylo skoro uplně plný.
Blíží se Inglourious Basterds a to taky skoro odpočítávám. Prošvihla jsem předpremiéru, tak si musím ještě chvilku počkat. Ale to bude taky nářez. Tarantino. Jak jinak taky.
Word count hlásí něco málo přes 300 slov, takže nejvyšší čas to utnout, než se to zvrhne.
Muck.
Říkejte mi teto :)
Tralalá, tralalá, dneska ráno se Kačence narodilo mimčo, Štěpán K. junior :) Mamka i mimčo jsou v pořádku a já se nemůžu dočkat, až se na ně půjdu podívat :) Juch! Mám z toho prostě ohromnou radost ;)
Na dobrou noc
Nevím, co mě to poslední dobou chytlo za nutkání sem něco ťukat… ale co už. Jen hodím takový krátký chvilku před spaním. Spolubydla už totiž pár hodin spí (kvůli práci vstává kolem 4.hodiny ráno) a mě už zase trochu zlobí žaludek (pro změnu prášky na zánět močáku). Takže skoro idylka s usb světýlkem, trochou kofoly a báječnou a úžasnou a nechtějteslyšetvšechnytysuperlativy písní. Chlapům se to asi líbit nebude, ale mně je při jejím poslechu hrozně prima a tak mě jako… rozněžňuje. Och. Ukázka. Doufám, že mi to nesmažou. Nebo alespoň ne nějak hned. – edit o pár hodin později – smazali.
Dobře se u toho usíná. Škoda je, že si moc nepamatuju, co se mi zdá. Usínat s tímle, to musí být určitě nějaká pohádka.
Keš od babičky z divočiny úspěšně odlovena. Dokonce jsem v logu našla spolužáka z gymplu. Měla jsem radost, tak jsem ho kontaktovala, chystali se s partou na jednu noční keš, tak jsem dostala pozvánku, akorát už jsem v tu dobu byla zase v Praze. Tak třeba příště někdy něco.
Doma je to jinak pořád stejně na pytel. Dělá se, že se nic neděje. Tak asi neděje. Mně už je to fakt fuk, neb žrát se tím a tak je ubíjející, deptá mě to, mám z toho špatný spaní a opuchlý oči. Už nechci.
Na zítřek jsme s matějčíkem plánovali výletek do zoo. Močák už toliko nezlobí, tak snad bude přát počasí. A že tak zoufale kontroluju web meteopressu skoro furt a nevypadá to zas tak nějak slavně…. no nevadí, půjde se jindy.
A velmi se těším na víkend. matějčík už je celé čtvrtstoletí na tomto světě, takže se bude pekelně slavit. A doufám, že se neukáže, jaký zoufalec jsem, když se jedná o vybírání dárků. Protože aby toho nebylo málo, ve stejný den slaví moje babička (akorát ne čtvrtstoletí) a na ten den má taky moje Kačenka termín porodu, takže bych se ještě měla stát tetičkou malého Štěpána K. juniora. V pondělí jsem s ní dokonce zažila v online icq přenosu jakési kontrakcoidní poslíčky a začala se bát, že už budu obtelefonovávat okolí, že jí vezou do porodnice.
Na to, že jsem včera prospala celej den a dneska vypila docela dost kofoly, jsem nějaká umrtvolená. Takže tedy přeji dobrou noc a ať vás blechy štípou celou noc. A něco pěkného se vám zdá. A tak.
Muck.
Zase fňuká
Jo. Zase. Blog je dobrej na to, aby si na něm člověk ulevil. Kort když to vlastně ani nikdo nečte (a kdo by to taky četl, že).
Báře děkuji za přání k svátku, potěšilo moc.
A k tomu fňukání.
Před chvilkou jsem přišla z práce. Jsem unavená. Je mi smutno. Trochu úzko možná taky. Je tu tma, poletujou tu mušky. Zapomněla jsem udělat strašnou spoustu věcí, který zejtra doženu jedině tím, že vstanu tak v pět ráno.
Chci si zase nechat ostříhat vlasy.
V sobotu jedu domů/k babičce. Platí to samý, co minule. Navíc jsem zjistila, že k babičce na vesnici jedou v sobotu jenom dva autobusy za celej den, takže tam půjdu pěšky. Cca 4-5 km. To jde. Pozitivně – dobře jsem si spočítala souřadnice na kešku, která je kousek odtamtud schovaná. Narozdíl od keše tady na Petřinách, kterou jsem zatím lovila dva večery a pořád nic. Damn.
Jedna úžasná slečna dala v práci výpověď. Je v pořádí třetí, co končí. Z těch co dělaj na stejný pozici a střídáme se. Takže to znamená, že si do práce přinesu spacák a ustelu si někde pod recepcí a strávím tam tak zbytek srpna.
Mám tu hromadu už strašně dlouho neumytýho nádobí. A když se na něj podívám, chce se mi ho mejt ještě míň. Do pekla příjdu.
A taky mi teď došlo, že u babičky nejsou internety. Už jen při tom pomyšlení mě začíná chytat jakýsi “absťák”. Na druhou stranu mě to možná donutí udělat si něco pořádnýho do školy (nebo hrát hry). A nebo si sebou počítač nebudu brát vůbec. Cha. Detoxikace. Stejnak když do toho necivím doma, civím do toho v práci a neni to zdravý a tak vůbec.
A v noci na dnešek se mi zdála noční můra. Figurovali v ní krom mě: můj otec, řeka, dvě stažené kolouščí hlavy, jiná mrtvá a stažená zvířátka, náš bývalý dům, sekera a šílený taxikář. Zápletku si můžete domyslet sami, fantazii se meze nekladou. Jen dodám, že jsemv tom snu neumřela. Nebo o tom minimálně nevím, protože v klíčovém okamžiku jsem se probudila. Kam já na ty sny chodím?
A tak vůbec. Pořád se ke mně vkrádá takovej ten podivnej pocit, že se za něčím hrozně honím a přitom to nikdy nemůžu dohonit a to ostatní mi mezitím protéká mezi prsty a to už taky nikdy nedohonim. A pak stojim uprostřed prázdna ptám se, cože mám teď ksakru se sebou dělat? Co mám hergot se sebou dělat? Co se mnou? Co teď?
Proč?
Kudy z nudy
Tak. Sedím v práci. Ne v tý, o který byl minulej zápisek, kdepak. Sedím v právníkárně a je tu docela nuda. Není do čeho pořádně píchnout. Ne že bych si stěžovala, to zas ne. Trochu se mi klíží očka a zapíjím to kofolou. Vedle sebe mám položenou hliníkovou misku s těstovina s kuřecím masem a kari omáčkou, který jsou už pěkně studený (ale pořád docela dobrý). Na monitoru mám nalepenou cedulku, že nemám zapomenout na čokoládu co jsem dala do lednice. Belgické pralinky pro maminku k narozeninám.
Ve středu jsem se viděla s Popeluší a bylo to moc fajn. Jedly jsme nakládanej hermelín, zapíjely ho desítkou a couraly po nákupech. Hezké dívčí odpoledne.
Celý minulý týden jsem strávila nechutným flákáním se. Hrála jsem The Sims 3 a naštěstí tomu ještě zásadně nepropadla. Taky Harry Pottera a prince dvojí krve, u kterýho jsem si slíbila, že ho dohraju ještě během dne, ale začala to bejt taková nuda, že jsem se na to radši vykašlala. Assassins Creed mi počítač neschroupal, Age of Mythology taky ne. Visty sux.
Harry Potter jako film byl fajn, ale nemuseli do něj strkat tu 15ti minutovou přestávku. Chmpf.
Myšlenky mi tu hopsají jako králíci, sem a tam a sem a tam. Splašenost je mé druhé jméno.
V Tescu na Novým Smíchově mě “sejmul” kluk na bruslích. Odhaduju, že to udělal schválně. Pomačkala jsem kvůli němu krabičku od oříšků.
V ledničce mám schovanou bílou fidorku. Mňam.
A napjatě očekávám balíček s koupenou GPSkou. Budu lovit kešky. Chomutovský. Pokud na to budu mít přes pracovní vytížení vůbec čas. Chmpf. Nejdradši bych se na to vykašlala. Ne na kešky. Nechce se mi domů. Behé. (Doufám, že to tu nikdo z mé rodiny nebude číst a jestli ano, tak ať si to nebere osobně, nic osobního v tom není, fakt! Jen se mi prostě nechce.)
Hraje tu jazzík. Rozztomiloučký. Jako cukrová vata. Akorát tak přitulit se k drahému, usnout a spinkat a nechat si něco krásného zdát.
Mám chuť si něco uvařit, až dolezu na kolej. Nebo si dát alespoň olivy s balkánským sýrem. Škoda, že k tomu nemám žádný vínko. A kofolu, co jsem tam měla, už jsem taky celou vypila. Damn.
V neděli mám svátek. Nevím, jestli se na něj těším. Asi moc ne. Babička mi poslala sms přání už dnes. Gratuluju babi, jsi bezkonkurenčně první! :)
Za chvilku mám padla. Ještě to radši zaťukám, ale vypadá to nadějně. Na koleji si do uší pustím Interpol. To by určitě šlo.
Právě do místnosti vletěla obrovská můra a s ošklivejma ránama naráží do světla, do stropu a do zdí a je čím dál tím splašenější. Asi brzo umře.
Chci mít červenou kuchyň z Ikei. A GameBoy Color. Ten třeba fialovej nebo svítivě zelenej. Nebo žlutej. Ne, růžovej. A ono je to vlastně jedno. Taky bych mohla chtítí hodinky s vodotryskem a nafukovací žirafu v životní velikosti.
Počítadlo slov v tomto postu hlásí 480. Zkusím to ukončit slovem číslo 500.
Ani se pořádně nenaděju a budu tetička, co vozí kočárek. A budu nejlepčejší tetička. Tečka. 500.
