Pořád teď o víkendech něco dělám, no hrůůza. Minulý byl v podstatě celý prosrazovaný a prooslavovaný. A bylo to sakra fajn :) Tenhle jsme si hráli na kempaře a jeli stanovat na Karlštejn. A to bylo fajn ještě víc. Nikdy jsem takhle pod stan nejezdila a už vůbec ne s kamarády a tak. No prostě super, co dodat? Z tohoto víkendu je spousta fotek, možná někdy nějaký ukážu. A příští víkend je v neděli letní raketa sraz, takže se mám na co těšit.

Minulý týden se mi nespalo moc dobře. Pořád mě honily hloupé a ošklivé sny, padaly mi v nich zuby a nakonec se vždycky ukázalo, že jsou mléčný, což byla hrozná blbost, protože ty už samozřejmě nemám, že. A spousta jiných divných a děsivých věcí, který už si pořádně nepamatuju. Ale tohle se tam prostě nějak opakovalo. Fujky.

A už chci hrozně moc na dovolenou. K móři. Druhá polovina září. Och. Už skoro odpočítávám.

Taky jsem celý týden bez spolubydlící. Bude super, až příjdu z práce a klidně si rozsvítím a budu beztrastně dělat rámus. Nádhera.

Asi jsem trochu nepochopila kultovní horor Evil Dead neboli Smrtelné zlo od Sama Raimiho. Je mi jasné, že na tehdejší dobu (1981) to musel bejt neuvěřitelnej trhák, ale nějak mě to dneska prostě nebralo. matějčík dokonce prohlásil, že to byla docela sračka, hehe. Tak jsme pak koukali na Silent Hill a bylo to lepší. Brrrrrrrrrr.
Joa v kině jsme byli. Na Up neboli Vzhůru do oblak a bylo to hrozně pěkný. Roztomilý. Miloučký. Ach :) A pak jsme si střihli 15 minut z Avatara ve 3D a vypadá to dost drsně. Kino bylo skoro uplně plný.
Blíží se Inglourious Basterds a to taky skoro odpočítávám. Prošvihla jsem předpremiéru, tak si musím ještě chvilku počkat. Ale to bude taky nářez. Tarantino. Jak jinak taky.

Word count hlásí něco málo přes 300 slov, takže nejvyšší čas to utnout, než se to zvrhne.

Muck.

Dobře se u toho usíná. Škoda je, že si moc nepamatuju, co se mi zdá. Usínat s tímle, to musí být určitě nějaká pohádka.

Keš od babičky z divočiny úspěšně odlovena. Dokonce jsem v logu našla spolužáka z gymplu. Měla jsem radost, tak jsem ho kontaktovala, chystali se s partou na jednu noční keš, tak jsem dostala pozvánku, akorát už jsem v tu dobu byla zase v Praze. Tak třeba příště někdy něco.

Doma je to jinak pořád stejně na pytel. Dělá se, že se nic neděje. Tak asi neděje. Mně už je to fakt fuk, neb žrát se tím a tak je ubíjející, deptá mě to, mám z toho špatný spaní a opuchlý oči. Už nechci.

Na zítřek jsme s matějčíkem plánovali výletek do zoo. Močák už toliko nezlobí, tak snad bude přát počasí. A že tak zoufale kontroluju web meteopressu skoro furt a nevypadá to zas tak nějak slavně…. no nevadí, půjde se jindy.

A velmi se těším na víkend. matějčík už je celé čtvrtstoletí na tomto světě, takže se bude pekelně slavit. A doufám, že se neukáže, jaký zoufalec jsem, když se jedná o vybírání dárků. Protože aby toho nebylo málo, ve stejný den slaví moje babička (akorát ne čtvrtstoletí) a na ten den má taky moje Kačenka termín porodu, takže bych se ještě měla stát tetičkou malého Štěpána K. juniora. V pondělí jsem s ní dokonce zažila v online icq přenosu jakési kontrakcoidní poslíčky a začala se bát, že už budu obtelefonovávat okolí, že jí vezou do porodnice.

Na to, že jsem včera prospala celej den a dneska vypila docela dost kofoly, jsem nějaká umrtvolená. Takže tedy přeji dobrou noc a ať vás blechy štípou celou noc. A něco pěkného se vám zdá. A tak.

Muck.

Báře děkuji za přání k svátku, potěšilo moc.

A k tomu fňukání.
Před chvilkou jsem přišla z práce. Jsem unavená. Je mi smutno. Trochu úzko možná taky. Je tu tma, poletujou tu mušky. Zapomněla jsem udělat strašnou spoustu věcí, který zejtra doženu jedině tím, že vstanu tak v pět ráno.
Chci si zase nechat ostříhat vlasy.

V sobotu jedu domů/k babičce. Platí to samý, co minule. Navíc jsem zjistila, že k babičce na vesnici jedou v sobotu jenom dva autobusy za celej den, takže tam půjdu pěšky. Cca 4-5 km. To jde. Pozitivně – dobře jsem si spočítala souřadnice na kešku, která je kousek odtamtud schovaná. Narozdíl od keše tady na Petřinách, kterou jsem zatím lovila dva večery a pořád nic. Damn.

Jedna úžasná slečna dala v práci výpověď. Je v pořádí třetí, co končí. Z těch co dělaj na stejný pozici a střídáme se. Takže to znamená, že si do práce přinesu spacák a ustelu si někde pod recepcí a strávím tam tak zbytek srpna.

Mám tu hromadu už strašně dlouho neumytýho nádobí. A když se na něj podívám, chce se mi ho mejt ještě míň. Do pekla příjdu.

A taky mi teď došlo, že u babičky nejsou internety. Už jen při tom pomyšlení mě začíná chytat jakýsi „absťák“. Na druhou stranu mě to možná donutí udělat si něco pořádnýho do školy (nebo hrát hry). A nebo si sebou počítač nebudu brát vůbec. Cha. Detoxikace. Stejnak když do toho necivím doma, civím do toho v práci a neni to zdravý a tak vůbec.

A v noci na dnešek se mi zdála noční můra. Figurovali v ní krom mě: můj otec, řeka, dvě stažené kolouščí hlavy, jiná mrtvá a stažená zvířátka, náš bývalý dům, sekera a šílený taxikář. Zápletku si můžete domyslet sami, fantazii se meze nekladou. Jen dodám, že jsemv tom snu neumřela. Nebo o tom minimálně nevím, protože v klíčovém okamžiku jsem se probudila. Kam já na ty sny chodím?

A tak vůbec. Pořád se ke mně vkrádá takovej ten podivnej pocit, že se za něčím hrozně honím a přitom to nikdy nemůžu dohonit a to ostatní mi mezitím protéká mezi prsty a to už taky nikdy nedohonim. A pak stojim uprostřed prázdna ptám se, cože mám teď ksakru se sebou dělat? Co mám hergot se sebou dělat? Co se mnou? Co teď?

Proč?

Ve středu jsem se viděla s Popeluší a bylo to moc fajn. Jedly jsme nakládanej hermelín, zapíjely ho desítkou a couraly po nákupech. Hezké dívčí odpoledne.

Celý minulý týden jsem strávila nechutným flákáním se. Hrála jsem The Sims 3 a naštěstí tomu ještě zásadně nepropadla. Taky Harry Pottera a prince dvojí krve, u kterýho jsem si slíbila, že ho dohraju ještě během dne, ale začala to bejt taková nuda, že jsem se na to radši vykašlala. Assassins Creed mi počítač neschroupal, Age of Mythology taky ne. Visty sux.

Harry Potter jako film byl fajn, ale nemuseli do něj strkat tu 15ti minutovou přestávku. Chmpf.

Myšlenky mi tu hopsají jako králíci, sem a tam a sem a tam. Splašenost je mé druhé jméno.

V Tescu na Novým Smíchově mě „sejmul“ kluk na bruslích. Odhaduju, že to udělal schválně. Pomačkala jsem kvůli němu krabičku od oříšků.

V ledničce mám schovanou bílou fidorku. Mňam.

A napjatě očekávám balíček s koupenou GPSkou. Budu lovit kešky. Chomutovský. Pokud na to budu mít přes pracovní vytížení vůbec čas. Chmpf. Nejdradši bych se na to vykašlala. Ne na kešky. Nechce se mi domů. Behé. (Doufám, že to tu nikdo z mé rodiny nebude číst a jestli ano, tak ať si to nebere osobně, nic osobního v tom není, fakt! Jen se mi prostě nechce.)

Hraje tu jazzík. Rozztomiloučký. Jako cukrová vata. Akorát tak přitulit se k drahému, usnout a spinkat a nechat si něco krásného zdát.

Mám chuť si něco uvařit, až dolezu na kolej. Nebo si dát alespoň olivy s balkánským sýrem. Škoda, že k tomu nemám žádný vínko. A kofolu, co jsem tam měla, už jsem taky celou vypila. Damn.

V neděli mám svátek. Nevím, jestli se na něj těším. Asi moc ne. Babička mi poslala sms přání už dnes. Gratuluju babi, jsi bezkonkurenčně první! :)

Za chvilku mám padla. Ještě to radši zaťukám, ale vypadá to nadějně. Na koleji si do uší pustím Interpol. To by určitě šlo.

Právě do místnosti vletěla obrovská můra a s ošklivejma ránama naráží do světla, do stropu a do zdí a je čím dál tím splašenější. Asi brzo umře.

Chci mít červenou kuchyň z Ikei. A GameBoy Color. Ten třeba fialovej nebo svítivě zelenej. Nebo žlutej. Ne, růžovej. A ono je to vlastně jedno. Taky bych mohla chtítí hodinky s vodotryskem a nafukovací žirafu v životní velikosti.

Počítadlo slov v tomto postu hlásí 480. Zkusím to ukončit slovem číslo 500.

Ani se pořádně nenaděju a budu tetička, co vozí kočárek. A budu nejlepčejší tetička. Tečka. 500.

Nejneoblíbenější druh návštěvníků jsou u mě MATKY. Když jenom telefonují, ještě to docela jde. Chtějí brigádu pro syna/dceru. Když jim člověk řekne, ať si syn/dcera laskavě příjdou sami k nám, je to pak 50:50, že se někdo doopravdy dostaví. Špatný už však je, když matka se synem/dcerou rovnou příjdou. Syn/dcera stojí za matkou a ta mluví. Matka položí otázku, my odpovídáme směrem k dítku. Pokládáme otázku směrem k dítku, odpovídá matka. Ptáme se, zdali dítko neumí mluvit. Matka odpovídá, že samozřejmě umí. Povídáme, že toto chování na nás nepůsobí dobře, matka se nasere. Posadíme matku pryč od dítěte, náš osud je zpečetěn a už se u nás nikdy neobjeví (díkybohu). Jiný případ je, když matka zůstane u dítka při vyplňování papírů. Hlášky typu „piš proboha pořádně“ a „nehrb se“ či „ne, tady to musíš napsat jinak“ a „to si sakra nepamatuješ svoje rodný číslo?“ nebo dokonce „a napiš tam moje číslo účtu“ nejsou neobvyklé. Prostě to furt komentujou. Jednou máti posadila při vyplňování matku od syna ob židli a ona si pořád přesedávala na tu vedle. Taky měla bloček a psala si do něj poznámky, co říkáme. Ptala se, proč se při pohovoru ptáme. Při podpisu smlouvy div nebrečela a pořád povídala, jaká je to v životě jejího syna velká událost a chce být u toho. Syn nakonec do práce vůbec nenastoupil, btw.
Místo matek bejvaj občas babičky, ale to nebejvá zdaleka tak hrozný. Otcové taky ani moc ne. Většinou se rozvalej na židli a praví „jen ať maká, jen mu dejte do těla“.

Pak tu taky máme takové ty slabší sociální skupiny. Těch je i několik druhů. POHÁDKÁŘI, LEMPLOVÉ, ale také VZORNÍ A DOBŘÍ PRACOVNÍCI. Pohádkaři=lháři. Většinou na vás hned vysypou, jak měli těžkej život, kdo všechno jim umřel, jak jim všichni křivdí, jak je nespravedlivě vyhodili ze všech zaměstnání, maminka je nemocná a umírá, bratr je nezvěstný, manželka těhotná, doma čtyři děti, pani, smilujte se a dejte mi práci. Obvykle do té práce potom ani nenastoupí, nebo odpracujou den a pak se zdejchnou a nikdo o nich neví. Lemplové jsou prostě lemplové. Máme pro ně spoustu pejorativních označení. Lemplové obvykle příjdou a vypadne z nich, že chtěj nějakou práci. Ptáme se jakou, řeknou ňákou. Jakou? Prostě ňákou, dejte co máte. Následuje věta o tom, že je zrovna vyřadili  ÚP nebo tak něco. Z takovejch pracuje taky minimum. Lemplové se často kříží s pohádkářema. O vzorných a dobrých pracovnících nemá cenu se zmiňovat, neboť jsou bezproblémoví, do práce chodí, včas se omlouvají, vrací věci… a pak se sami rádi vrací a my je rádi zaměstnáme.

Pak tu jsou MLAĎOŠI./ŠTUDÁCI. Bezproblémový a blbouni. Někteří si rádi sami vydělají, jiní příjdou s matkou, nebo je tam pošle. Poslední dobou chodí co nejčastěji na smlouvy bez dokladů a hrozně se diví, že jim bez toho tu smlouvu nedáme. Jsou hodně zmatený, vybíraví, neví co chtěj. Dneska se jeden vracel, že si to rozmyslel a tak, asi čtyřikrát. Často si myslí, že to je prča a holubník. Jednou nepříjdu a svět se nezblázní. A pak se hrozně diví, že dostali padáka. Ano, i matky si občas příjdou stěžovat. Mlaďoši neposlouchaj, co se jim říká, pak neví co maj dělat a znova se na to stokrát ptají. Občas se mezi nima objeví i pohádkář.

Jsou tu i společné rysy. Skoro nikdo nechodí včas. Buď o cca 15 minut dřív, nebo později. Vzhledem k tomu, že si zveme několik lidí ke smlouvám najednou, na sebe musí čekat a okrádáme se o čas všichni. Mnohem otravnější rys je ignorace naší pracovní doby. Pracujeme od 8:00 – 17:00. Mámin služební telefon zvoní pořád, ať už je šest hodin ráno nebo půl desáté večer (ne, doopravdy jim to neni divný, divný jim příjde když se jim řekne „zavolejte si v pracovní době). Volají taky o víkendu a státních svátcích. Dneska ráno ve čtvrt na osm zvonil telefon a pán povídal, jestli má tu schůzku v osm. Ano má. Do práce jsme přišli klasicky v 7:30 a už tam stálo ve frontě asi pět lidí. Vraceli jsme se z oběda (přesně na čas) a už tam stálo ve frontě asi pět lidí. Je 17:30, doděláváme resty a chystáme se domů a lidi chodí dovnitř, ačkoliv je na dvěřích napsáno, do kolika děláme. Kdyby se alespoň zeptali, jestli máme ještě otevřeno. Spíš jsou dotčení. Taky se rozmohlo chození na pobočku se zvířaty nebo malinkými dětmi. Dobře vtipné je, že naše pobočka má do ulice skleněnou stěnu a když si před ní lidé povídají a čumí dovnitř, jsou nejen vidět, ale i slyšet. Ano, dneska ráno si máti vyslechla, že je kráva. Ano, vadí mi, když se i náhodní kolemjdoucí prostě zastaví před tim sklem a začnou si povídat. Co nadělám :)

Ale je tu taky legrace. Našemu obchodnímu zástupci například přišel e-mail od nějaké paní ve středním věku, že by se chtěla živit sexem po telefonu, jestli by jí nemohl pomoci. Někteří lidé jsou tak blbí, až je to vtipný. Někteří jsou vtipní sami o sobě. Někteří ale taky smrdí. A někteří jsou blbí, až to bolí. Někteří píšou e-maily „zavolejte mi“, ale nenapíšou telefonní číslo. Píšou nehorázný hrubky. Někteří si z toho dělají prdel (dotazník pro dělňase, kde v kolonce minulá zaměstnání bylo „ministr vnitra“ apod.). Často se ptají, co je to RČ (rodné číslo). Loni se nám jeden chlapec v práci popral s ochrankou a utekl. Jiná slečna poslala svého mistra někam, že její přítel má peněz dost a odkráčela z fabriky jako královna. Nějací bývalí zaměstnanci nám poslali pohled z tábora.

Stručně závěrem: I love this job.

Dlouho dopředu anoncovaný koncert Maxïmo Park se uskutečnil (měsíc zpátky) a stál sakra za to. Užila jsem si to moc a nádavkem ještě potkala dvě slečny ze sítě – Hanitu (indie_nation, budiž tomu foru země lehká) a sibku (r@keta, žijící a fungující).
Co se lidí ze sítě týče, ještě jsem se také setkala s matějčíkem u příležitosti mého druhého zhlédnutí Watchmen. Watchmen jako hell yeah a Unforgettable není v názvu postu jen tak. Gheeeee.

Mám za sebou první dvě serie How I Met Your Mother. A líbí. Jak už jsem zjistila, lidi se obvykle dělí na dvě skupiny. První fandí dvojce Robin+Barney a ta druhá Robin+Ted. Hrdě se hlásím do té druhé grupy. Barney je sice… Barney, ale s Robin s Tedem jsou prostě neuvěřitelně roztomilá dvojka.

Barney je Barney a škola je škola. Referátů se asi jen tak lehce nezbavím a až se jich jednou zbavím, tak příjde zkouškový a bude už totálně po srandě. Herdek, nevíte tady někdo něco o teorii správy?
Takovou příjemnou jistotou ovšem zůstávají středeční popřednáškové dýchanky v Popocafepetlu. Ten dnešně/včerejší jsem přežila bez úhony(no fakt. Ani žádnou smsku jsem neposlala), zatímco ten minulý byl poměrně destruktivní, ale o to nesmazatelnějším písmem se zapíše do kroniky našich setkání. Víno. Tečka.
Po dnešní přednášce z psychologie jsem si diagnostikovala, že jsem labilní. Už mi na to chybí jen razítko.

Yeah Yeah Yeahs maj novou desku a je to bomba. Už mám svojí oblíbenou peckovku a to je Dull Life. Hell Yeah! Určitě jedna z nejlepších, co zatím udělali. Možná i nejlepší. Možná.

A ještě jsem si velmi oblíbila Heads Will Roll.

Hrozně ráda si poslední dobou listuju svým jediným komiksem Sandman co mám a neuvěřitelně toužím po tom, koupit si další, Domeček pro panenky. Je to prostě  dílo. Miluju tu pasáž z kavárny. Ach, pane Gaimane, to se vám fakt povedlo. Což mi připomíná, že bych měla zajít do kina na Coraline. A taky si přečíst ten komiks.

Můj ctěný bratr rodný se nezdá. Ale očividně se ve světě neztratí. Už zavedl ve škole novou módu. Poté, co ho na jedné hodině učitelka přesadila, vyrobil si transparent „VRAŤTE MI TOMÁŠE!“ a držel ho celou hodinu nad hlavou a odmítal pracovat. Transparentů očividně vyrobil celou řadu, jeho třídní nám slíbila, že pošle ukázky práce mailem. Učitelský sbor zřejmě šílí, neb jak jsem psala výše, zavedl novou módu a kdo teď ve škole nedělá transparenty, jako by nebyl.
To, že se popral s kýmsi a jakousi spolužačku tituloval oslovením „pí*o“ už mě z míry nevyvede.
Dítě je v období vzdoru a zatápí i trenérům na fotbale. Jde o to, že jsou asi kluci, se kterýma prostě odmítá hrát. Promlouvání do duše:
„Nemůžeš trucovat. Ani v Liverpoolu se všichni nemaj rádi a hrajou spolu. Musíš prostě hrát se všema, jinak to nejde.“
„Ale já hraju se všema. Nehraju jenom s Davidem.“
Aha. Pořád to ale vypadá, že by bratřík radši proskočil oknem, než aby hrál s Davidem. Trenérům přeju pevný nervy.

Jinak, veškerá ženská detekce na pohlaví ještě nenarozeného dítěte selhala. Všechny jsme byly přesvědčené, že moje „ségra“ čeká holčičku. Dokonce i moje máma, která se nemýlí. Fakt. Prostě to neumí. Ovšem, 4D ultrazvuk(jsem zvědavá, jak to vypadá) dneska odhalil krutou pravdu. Bude to KLUK!!! Sakra. Už jsem se viděla, jak vozím kočárek s roztomilou holčičkou, ale bude tam ležet kluk. Pardon, roztomilej chlapeček. Smířím se s tím. Než se tak stane, stále budu nenarozené označovat jako Mimíse. Zní to hrozně úchylně, ale s mamkou jsme se na tom shodly. Prostě Mimís.

Nikdy se mi nezdál dvakrát ten samej sen. Ovšem! Teď se mi zdála nová verze jednoho starýho snu a teda moc nic. V tom snu mi totiž spadly klíče do záchodu. Určitě to nebude jen tak a má to nějaký skrytý a absurdní význam.

Ptala jsem se Popelky, jestli v sobě skrývám něco ohromně strašidelnýho, divnýho, úchylnýho, nebo tak nějak. Odpověděla něco na způsob, že jsem ten typ co vypadá neškodně, ale pak zastřelí dvacet lidí v supermarketu, než ho nějaká důchodkyně sejme zmrzlou treskou.

Předevčírem tu byla sněhová vánice. Dokud byla za oknem, líbila se mi velmi. Za to můžou ty zpropadený obrovský nádherný vločky. Když jsem ale musela vylízt ven, velký vločky se proměnily v déšť se sněhem za stálého doprovodu pekelného větru. Damn. Bylo večer, byla zima. Šla jsem totiž na jedno školení takový (joo, asi budu mít konečně práci!). Bylo to vtipný, opravujou se tam chyby ve výukovým programu. Kterej je psanej v XML. Teda, aby bylo jasno, já neopravuju to XML, já jen opravuju chyby v textu, kterej je někde v tom XML schovanej. Přišla jsem si tam skoro jako king. I někteří schopně a počítačověznale vypadající hoši působili, jako kdyby HTML (na to jsme dělali test, vtipné to bylo) nebo Total Commandera viděli poprvé. Ten vedle mě měl podezření, že mám přítele ajťáka nebo tak něco. Nemám. Přirozenej talent. Samozřejmě joke jako Brno. Jen umím vypadat, že to v pohodičce ovládám. A tam to šlo úplně snadno, protože nadšení mi do žil vlil monitor, u kterýho jsem seděla. Teda, měla jsem vlastně dva, ale ten druhej byl taková ta stará televize a krom toho, že se mi tam občas zatoulal kurzor, nestojí za řeč. Ten první ovšem! 23 palcový LCD. No u toho si musí každý připadat jako king, co píše výukový programy jako by se nechumelilo.

Tak, teď už snad zvládnu s klídkem usnout. Pro jistotu ještě zalistuju v tom Sandmanovi a budu si přát, aby mi Pán snů dopřál klidný spánek s nějakým bezvadným snem. Třeba o tom, jak je někde zelená louka a svítí sluníčko. A lidem tam nepadají klíče do záchodů. Zkrátka idylka.

Úspěšně mám za sebou další zkoušku. Takže ještě 159 kreditů a bude :) Zatím mám hezký skóre, tak doufám, že udržím laťku. Ještě se naučím pořádně to právo, ať mám v létě o něco míň starostí.

Do koncertu Maxïmo Park zbývá 13 dní.

Začaly mi chodit vzkazy a maily od jedné psychotické šestnáctileté fanynky Brňáků. Nutně potřebuje vědět, co jsem s nima kdy dělala a tak. Pro ní ideální odpověď by zřejmě byla, že jsem je všechny osouložila na jedný hromadě. Snaží se ze mě tahat všelijaký info a zkouší to i pod více nicky, jenže jí vždycky odhalim. Udržuje si totiž svůj specifický styl (krawo jedna blba jestli se jacoushka jenom dotknes tak neco uvydis).

Konečně doháním ty svoje filmový resty. Pomalu, ale jistě teda :) Začala jsem s V jako vendeta. Docela se mi to líbilo, jen občas mi to sklouzávalo do poloh, který prostě moc nemusím (viz. kila tekutýho medu při scéně smrt V). Budu si muset přečíst ten komiks. Když pan Moore tvrdí, že film je imbecilní a má díry :D Uvidíme. Co nejdřív to budu muset pořídit.
Pokračovala jsem s The Wrestler. Hodnotím velmi kladně. Aronofsky je třída. Rourke byl fantastickej. Oujé. Za pultem se salámama a salátama radši potkat jeho, než ty protivný blbky od nás z Globusu :D Poloviční joke :) Prostě dobrý. Bylo to celé takové… přímočaré? Nevím, jak jinak to osvětlit. Ale jako doporučuju prostě.
Aronofskym naladěná jsem se dneska chtěla vrhnout na Pi, ale už jsem to nějak nezvládla. Připravuji si to na zítřek a hrozně se na to těším. Budu na to celej den myslet :D

Kdyby někoho zajímalo pokračování ságy o mém cteném bratru rodném… výchovná komise se uskutečnila. Za přítomnosti nadšených rodičů, paní ředitelky, výchovné poradkyně, která ten den viděla našeho Martina poprvý v životě a paní učitelek, které s ním mají problémy. Nevyřešilo se v podstatě vůbec nic. Otec bude chodit každé 2 týdny do školy (jste si jisti, že to k něčemu bude?). Máma zjistila, že s angličtinářkou se prostě nesnese. Viz. následující úryvek konverzace:
Úča: „Proč za mnou vůbec nechodíte?“
Máma: „Protože se mi vůbec nelíbíte.“
Humor no.
Úča: „Od čtvrtý třídy jste za mnou nebyla!“
Máma: „Ale vy Martina učíte až od šestý…“
Výchovná poradkyně prý vypadala jako žena za pultem. Češtinářka se neustále jako posedlá opět přimlouvala za to, abysme mu něco zakázali (ideálně fotbal). Bezva.
Když o tom tak přemýšlím, snad bych tomu malýmu pitomcovi měla udělat vlastní blog kategorii, když je s ním taková sranda. Hlasujte!View This Poll

Do koncertu Maxïmo Park zbývá  30 dní. Uf.

Krmím se novýma Franz Ferdinandama. Má to šťávu. Live Alone je uplně výborný kousek. „I wanna live alone, because the greatest love is always ruined by the bickering the argument of living. I wanna live alone. I can be happy on my own.“ Nebo tak nějak, co jsem z toho alespoň vyposlechla, celej lyric se mi ještě nepodařilo najít. Ale je to uplně „moje“. A Lucid Dreams se mi ještě zažrala po kůži nějak víc. Bite Hard. Stojí to sakra za to.

Od dob Aha Shake Heartbrake se ke mně zase vrátili Kings of Leon. A vlastně díky MTV Two, kterou mám do konce měsíce zadarmo a pořád tam omílají Use Somebody a Sex on Fire. Takže je vlastně dobře, že to zrušej, neboť mám ten kanál zapnutej docela často a mohlo by se stát, že mi tyhle dvě od KoL brzo polezou na nervy :D Fakt šílený, jsou tam pořád. Zhruba za dvacet minut aktuálního času tam poběží jejich koncert z Oxegenu :D

Díky nominacím na Oscary jsem se konečně dokopala k podívání se na Curious Case of Benjamin Button. Je to tak 4/5. Fincher umí, je to dobře odvedenj kus práce, ale chybí mi tam takový to „něco“.
Mám tu hroznou frontu filmů, který musim bezpodmínečně vidět, ale pořád se k tomu ne a ne dostat. Až se skoro stydim. Musim si udělat pořadník a rozvrh. The Wrestler. Až na krev. V jako vendeta. Blood Simple. Pi. Amores Perros. A ještě nějaký další díly Mighty Boosh. Uuuuf.

Včera jsem sledovala krasobruslení a odhalila, že ty finský holky jsou prostě skvělý. Ony na ten led prostě patří. A jsou to navíc fešlivkyně. Och, chtěla bych být finskou krasobruslařkou :D

Mám nový vlasy a pořád mi do očí leze ta „ofinka“ a už mi to začíná lízt na nervy.  Budu na to muset vymyslet nějakej mazanej fígl.

Bratřík pokračuje v dělání radosti svému okolí, zase dostane dvojku z chování a rodiče s ním musej před výchovnou komisi, kde jim budou paní učitelky spílat za to, že dítě o hodině padá ze židle, zvesela žvejká (to měl fakt napsaný v žákovský nebo kde), je vulgární, nedává pozor a dělá jiné strašně ohavné přestupky, za které bez nejmenších pochyb skončí v horoucím pekle. Jo, málem bych zapoměla zmínit, že ona dvojka z chování je hlavně za to, že namaloval nechvalně proslulý kosočtvrec s čárkou na tabuli mokrou houbou. Paní učitelka se s tím asi doteď nevyrovnala, když se to tak hrozně řeší. Doufám, že to nepřeroste v doživotní trauma.

Jinak mám za sebou první zkoušku na VŠ. Bylo to jednoduchý, ovšem bude hůř. Tak ještě 174 kreditů a bude ze mě bakalář.

A zpráva dne – 24. února budou v Praze hrát Maxïmo Park. U toho nemůžu/nesmím/nechci/odmítám chybět. Chci první lajnu. Chci aby to už bylo. Ještě 39 dní. Hrozně dlouhá doba! Vyplním ji poslechem Maxïmo songs, ať mám natrénováno a můžu zpívat s Paulem :D

Dočetla jsem Watchmen komiks a jsem z toho taky celá na větvi. Teď to vypadá, že jsem pořád z něčeho na větvi, ale když si to tak přeberu, blog píšu vlastně vždycky, když jsem z něčeho na větvi a uplně hotová :D Ale vážně – když jsem Watchmeny dočetla, úplně mě mrazilo. Prostě peckovka. Nádhera. Budu ho muset sjet ještě jednou.

A dneska je pátek, což je vysoce pozitivní, protože mám velmi ráda pátky. A taky to znamená, že dneska večer se přikovám k bedně – Tudorovci. JRM je kunďák. Och a muck. A zrovna Jindřich byla vždycky moje oblíbená historická postava. Jsme se minule s mamkou u té bedny přely o historické reálie :D A nakonec se ukázalo, že jsme neměly pravdu ani jedna :) Tak jsem rychle otevřela svou oblíbenou knihu o Jindřichovi a nastudovala pár dat, abych dneska mohla dělat machry :D

A teď půjdu dělat něco užitečného. Třeba večeři.